Zhruba do roku 1991 měly diskuze nad dalším rozvojem v oblasti televizního
vysílání dvě hlavní témata. Rozhodovalo se o novém standardu analogového satelitního přenosu
a o studiovém standardu televize s vysokým rozlišením. Pravděpodobně nejdůležitějším
výsledkem těchto debat bylo zahájení evropského výzkumného projektu televizního vysílání s
vysokým rozlišením Eureka 95. Tento počin spojil poprvé od startu barevné TV velký počet
provozovatelů pozemního vysílání a satelitních a kabelových operátorů k společné práci na
vývoji evropské alternativy k návrhům přicházejícím z Japonska a USA. Za přispění dalších
výzkumných projektů byly vytvořeny technologické základy pro další vývoj televizních
systémů, analogových (PALplus) i digitálních (DVB).

V březnu 1991 se sešlo šest členů rady PALplus na neformální schůzce v zámeckém hotelu
Schönburg v jižním Německu. Bylo rozhodnuto o okamžitém zahájení prací na standardizaci
digitálního televizního vysílání. Během několika měsíců po Schönburgském setkání se skupina
rozrostla o další subjekty a pod názvem The European Launching Group for Digital Video
Broadcasting (ELG-DVB) připravovala návrh memoranda o porozumění. To bylo slavnostně
podepsáno v září 1993 a byla ustanovena valná hromada evropského projektu DVB (Digital Video
Broadcasting). Memorandum podepsalo 83 subjektů, byl ustanoven řídící výbor, který do svého
čela zvolil Petera Kahla z německého ministerstva pošt a telekomunikací. Dnes má DVB projekt
200 členů s volebním právem a 40 členů přidružených. Česká televize přistoupila na jaře roku
1994 jako první z postkomunistických států.
DVB okamžitě po svém ustanovení spěchala s dokončením specifikací digitálního satelitního
(DVB-S) a kabelového vysílání (DVB-C). První část práce na těchto standardech byla ukončena
již v lednu 1994 publikací dokumentu "Baseline Specification for the DVB Satellite/Cable
System". Satelitní varianta DVB-S je nyní celosvětovým standardem (až na sporadické užívání
proprietárního systému DSS firmy Hughes). Kabelová verze DVB-C se sice dosud prosazuje
pomaleji, než se očekávalo, ale ani ona zatím nemá vážnější konkurenci.

Úspěch projektu DVB se mimo jiné zakládá na jednoduchém pravidlu obecného konsenzu a
přejímání již existujících standardů s co nejmenšími úpravami. Na základě tohoto pravidla
byla většina DVB specifikací převzata ze standardů MPEG a DAVIC (Digital Audio Visual
Council) a z mnoha spolupracujících evropských projektů zabývajících se digitálním
televizním vysíláním. Jako velmi důležitá se projevila účast Evropské komise, vlád
jednotlivých států a standardizačních institucí v projektu, protože pomohla významně
urychlit legislativní a standardizační procesy.
MHP a budoucnost
Komerční nasazení služeb založených na standardu DVB-T vyústilo ve velké investice ze strany
televizních operátorů. Jejich implementace byly zcela v souladu s DVB, ovšem ukázalo se, že
chybí standard pro aplikace založené na interaktivních službách a výsledkem používání
různých softwarových platforem jsou omezení, která zabraňují plné kompatibilitě v této
oblasti. Z tohoto důvodu rozhodl výkonný výbor v prosinci 1996 o specifikaci univerzální
platformy - the Multimedia Home Platform (MHP). V červenci 1998 bylo rozhodnuto, že základem
MHP bude Java, ovšem konečného konsensu se dosáhlo až 9. listopadu 1999.

V minulém roce se DVB věnovalo především finalizací právních dokumentů spojených s DVB
Multimedia Home Platform, diskusí nad budoucím posláním DVB projektu a s ní spojenou úpravou
memoranda o porozumění. Budoucí strategické oblasti DVB budou podle předsedy řídícího výboru
Theo H. Peeka orientovány na údržbu současných DVB standardů, dokončení a údržbu MHP,
ukládání obsahu v přijímačích, možnosti příjmu obsahu a služeb různými přijímači, doručování
obsahu prostřednictvím IP sítí, bezpečnost - transakční mechanismus, copy management,
autentifikaci, spojení vysílacích systémů a služeb 3. a 4. generace mobilních telefonů
(možné ve spolupráci s UMTS fórem) a domácí sítě, tradiční i bezdrátové.
Zdroj: DVB World 2001, Theo H. Peek
Ilustrace: DVB.org, Nokia