Seriál o HDTV: Co je to HDTV, HD Ready a Full HD?

Mluvit o televizním vysílání s vysokým rozlišením může někomu připadat jako pět minut po dvanácté. Faktem ale je, že teprve nyní se u nás dostává do běžného povědomí. Teprve nyní je totiž dostupné pro každého a v řadě případů jsou vysílané kanály i v češtině. Se zavedením příjmu HDTV ze satelitu ho nyní může naladit každý a nikoli jen ti, co mají to štěstí, že žijí v několika velkých městech a chytí pozemní vysílací síť číslo 4. Podívejme se tedy, co je HDTV zač a objasněme si i pár mýtů s ním spojených.

V dalších dílech se mj. zaměříme na technickou stránku věci, na to, co potřebujete k tomu, abyste ho mohli zachytit a zmíníme se i o příslušných kanálech. HDTV zkrátka dorazila už i k nám a může se stát běžnou součástí i vašeho života. O HDTV, tedy televizním vysílání ve vysokém rozlišení, se mnoho let v Evropě v podstatě jen hovořilo a s povzdechem se pokukovalo po Japonsku, kde bylo v roce 1991, byť ještě v analogové podobě zahájeno, či po USA, kde bylo – už digitální HDTV – spuštěno koncem devadesátých let. A i když se v Evropě začalo o tomto systému mluvit už v polovině let osmdesátých nakonec byl projekt zastaven.

Obrat nastal až v druhé polovině devadesátých let a na poli nejdůležitějším – standardizaci. V roce 1999, resp. 2001 byla totiž založena organizace EICTA – European Information, Communications and Consumer Electronics Technology Industry Association. Ta se v březnu 2009 přejmenovala na DigitalEurope (www.digitaleurope.org) tak, aby lépe reflektovala svou pozici a své snažení vyjádřené sloganem „Building Digital Europe“. Ještě před tím svým přejmenováním ale přišla se dvěma zásadními „normami“ důležitými pro samotné evropské zákazníky, resp. výrobky určené uživatelské části celého řetězce – s doporučeními HD Ready a Full HD.



„Nižší“ standard – pro splnění kritérií HD Ready stačí zvládat rozlišení minimálně 1 080 x 720 obrazových bodů a mít zabudováno rozhraní HDMI. I na tomto televizoru můžete bez problémů sledovat jakékoli evropské HDTV vysílání.

Jak vše začalo (u nás v Evropě)

Standardů pro HD, resp. pro HDTV byly svého času po světě dokonce desítky. EICTA (dnes DigitalEurope) proto hodlala definovat a zavést do všeobecné evropské praxe definice, resp. jakési standardy, které by průmyslu a evropským zákazníkům jasně a srozumitelně řekli: „zařízení, které si kupujete bude kompatibilní s videem v HD a televizním vysíláním ve vysokém rozlišení HDTV na území Evropské unie, resp. těch zemí, které na ně přistoupí. Je třeba říci, že se jí to nejen beze zbytku podařilo, ale v obecné povědomí vešly zejména dva pojmy, které musí splňovat zařízení, typicky televizor, pokud má být v našich podmínkách s HDTV kompatibilní – HD Ready a Full HD.

Díky jasným a obecně srozumitelným logům a jasné komunikaci zejména přes odborný tisk vše klaplo nad očekávání a de facto standardů se chopili nejen výrobci, ale za své je vzali i samotní zákazníci. Ti k jejich úspěchu přispěli už jen tím, že je prostě vyžadovali. V současnosti DigitalEurope participuje na vývoji politiky EU v tomto směru a stojí za ní 58 světových společností a 40 národních asociací ze všech členských států Evropské unie. Celkem jde o zhruba 10.000 firem se 2 mil. zaměstnanců. Mezi nimi najdete například Apple, IBM, Intel, LG, Microsoft, Panasonic, Philips, Samsung či Sony.

V Evropě bylo HDTV vysílání spuštěno 1. ledna 2004, kdy se na satelitu Astra objevila stanice s příznačným jménem Euro1080 belgické společnosti Alfacam, později přejmenovaná na HD1. Tím bez pochyby začala zcela nová kapitola televizního vysílání.



Tento de facto standard označuje – jak se dnes podivně říká – „plné vysoké rozlišení. Full HD však znamená jen „plné HD“ tedy schopnost pracovat s rozlišením 1 920 x 1 080 bodů, které je momentálně pro evropské HDTV rozlišením nejvyšším.

Co je to HD Ready a Full HD

Oba dnes už de facto standardy vyjadřují to, že přístroj – nemusí jí pouze o televizor – je kompatibilní s evropským vysíláním ve vysokém rozlišení (HDTV) a je schopen ho přijmout, poslat dále a případně i zaznamenat a posléze reprodukovat. Pokud se podíváme na televizory, protože o ty jde momentálně především, většina z modelové řady 2010 už pracuje s Full HD rozlišením 1 920 x 1 080 bodů, tedy s 1 080 řádkami. Aby byl televizor označen jako HD Ready, stačí mu pracovat s alespoň 720řádky, tedy v tomto případě s minimálně 1 080 x 720 obrazovými body. Další podmínkou pro udělení loga HD Ready či Full HD je vybavení příslušnými rozhraními (konektory), což v obou případech představuje buď alespoň jedno HDMI rozhraní nebo DVI, které ovšem dnes nikdo v televizorech už nepoužívá.

Ale pozor – standardy nic neříkají o nutnosti mít přístroj vybaven tunerem schopným kompatibilní HDTV vysílání přijmout. Zde rovněž probíhal značný vývoj, a proto se to řešilo a řeší buď aktualizací tuneru, což někdy jde a jindy nejde (záleží na stupni aktualizace a přístupu konkrétního výrobce), nebo rovnou koupí nového „externího tuneru“ tedy set-top boxu. Ten se k televizoru typicky připojuje opět přes HDMI, které je pro přenos HD signálu nejvhodnější.

Proč chtít HDTV?

Jednoduše řečeno, zajistí vám nesrovnatelně kvalitnější obraz. Samozřejmě pokud je děláno správně, resp. pokud je i kvalitně přenášeno. Excesy typu DVB-T, kde nízký datový tok vysloveně ničí obraz, což je vidět typicky při fotbale (zelený trávník), mohou nastat – a také nastávají – i u HDTV. Stačí se jen podívat na rozdíl v kvalitě mezi některými sportovními HD kanály vysílanými na satelitu pro nás a excelentně působícími německými stanicemi typu Arte HD či ZDF HDF.

Obecně se však dá říci, že pokud jednou uvidíte kvalitní televizní vysílání ve vysokém rozlišení, nebudete chtít nazpět. A rozhodně se není, vzhledem k přesunu českého trhu směrem od menších úhlopříček plochých televizorů (66 a 81 cm), k loňským typicky 94 či možná dokonce už i 102 cm, čemu se divit. Důležitý je ale i zvuk, který nemusí být pouze ve stereu, ale může být už i prostorový (5.1).

Na televizory s HD by měla navazovat i další část řetězce – set-top boxy pro příjem (těch satelitních je na evropském trhu a i u nás už dostatečné množství dokonce i za dostupné ceny) a také rekordéry pro záznam. Ty první byly před pár lety staženy, minulý rok přišly na některé evropské trhy znovu, ale nedoprovázel je ze strany zákazníků velký zájem. Dnes se tu a tam koupit dají a výrobci televizorů proto přišly s jednoduchým nahráváním na USB paměť, které prý dokonce (zatím jsem to nezkoušel) funguje i pro HDTV.



Samsung LE40C750

Potřebuji k HDTV televizor standardu Full HD?

Ještě na počátku minulého roku byla tato otázka dosti frekventovaná. Vzhledem k loňskému výraznému poklesu cen zejména LCD panelů s rozlišením Full HD, už tak důležitá není. Nicméně podívejme se na ni, protože televizory standardu HD Ready se stále vyrábějí (jak plazmové, tak LCD) a patří k těm nejlevnějším. Ostatně mají je ve své nabídce i všichni velcí výrobci. Takže: „Potřebuji ke sledování HDTV televizor Full HD nebo stačí HD Ready?“

Rozhodně dostačuje HD Ready a dostačuje pochopitelně i pro HD filmy promítané z Blu-ray nosičů, což je dnes u nás stále ještě nejrozšířenější zdroj HD signálu. Dlouho jsem říkával – a říkávám to stále – že nákup televizoru HD Ready a menší úhlopříčky má vzhledem k opravdu nekvalitně šířenému pozemnímu digitálnímu televiznímu vysílání DVB-T své výhody. Obraz se na panel s rozlišením řekněme 1 366 x 768 bodů přepočítává ze systému PAL, tedy z rozlišení 720 x 576 bodů, a jak si jistě dokážete představit, bude vizuálně lepší na menší úhlopříčce s nižším rozlišením, než na Full HD obrazovce s rozlišením 1 920 a 1 080 bodů o rozměru třeba metr.

V praxi je to o něco složitější. Hodně navíc závisí na kvalitě přepočítávacího algoritmu (tzv. resamplingu – viz další díl) a právě v něm se dnes televizory – spolu s tunerovou výbavou – liší nejvíce. Rozhodně ani v současnosti není špatnou cestou zakoupení levného přístroje standardu HD Ready, který pak dáte třeba do dětského pokoje nebo ho odvezete na chalupu. Zvláště když se v současnosti diskutuje o přesné normě pro naše pozemní HDTV vysílání.

To je sice v současnosti experimentálně šířeno ve formátu MPEG-4 v Praze, Brně a Ostravě po síti 4 (multiplex 4) a chytnete ho i na u nás prodávaný jen trochu „lépe“ vybavený televizor (je třeba tuner MPEG-4), v nedaleké budoucnosti – možná už za dva roky – ale nejspíše půjde o jiný formát, o DVB-T2. Ten sice stále pracuje s MPEG-4, ale používá trochu jiný systém díky kterému není kompatibilní s dnes prodávanými set-top boxy a plochými televizory. K němu se však dostaneme někdy příště.




V roce 2006 trh s LCD televizory v Česku co do splnění standardu HD Ready vypadal takto (o Full HD se tehdy moc neuvažovalo). HD Ready bylo 63 % přístrojů, Full HD žádný. O čtyři roky později - i když nemám přesná čísla - odhaduji že Full HD bude tak 85 % přístrojů a HD Ready zbytek.

Seriál o HDTV: slovníček pojmů

datový tok – jeden z nejdůležitějších parametrů ovlivňujících kvalitu vysílání udávaný v Mb/s (více viz „kvalita HDTV“).

digitální televizní vysílání v systému PAL (DVB-T, DVB-S, DVB-C – Digital Video Broadcasting) – existuje trojí: pozemní (DVB-T), kabelové (DVB-C) a satelitní (DVB-S). K nim přistupuje ještě internetové, resp. vysílání přes internetový protokol iPTV. Vysílá se v systému PAL (720 x 576 bodů), tedy stejně jako u analogového vysílání, a v datovém formátu MPEG-2. Kvalita je hodně určena tzv. datovým tokem v Mb/s. Nejnovější verze DVB, jako např. DVB-T2 už pracují s vyspělejším formátem MPEG-4, což vyžaduje zcela odlišné set-top boxy a tunery v televizorech a umožňuje pozemní cestou šířit HDTV, včetně vysílání ve 3D.

EPG (Electronic Programm Guide) – neodmyslitelná součást jakéhokoli digitálního televizního vysílání, tedy i HDTV. Jde o elektronického programového průvodce informujícího o vysílaných pořadech typicky na týden (8 dnů) dopředu. K pořadu jsou vždy k dispozici jeho začátek a konec a většinou také podrobnější údaje. EPG může spolupracovat s rekordérem při programování nahrávání, které je tím pádem mnohem jednodušší, ale vždy záleží na majiteli stanice, co všechno divákům umožní.

formáty MPEG-2 a MPEG-4 – standardy nejen ve světě digitálního televizního vysílání. MPEG-2 je určen pro vysílání s nízkým rozlišením (dnešní PAL, tedy DVB-T/C/S), MPEG-4 pro vysoké – HD – rozlišení. MPEG-4 existuje v mnoha různých variantách, dnes se nejčastěji pracuje s H.264.

Full HD – nadstavba nad HD Ready a tudíž opět evropský standard organizace EICTA, dnes známé jako DigitalEurope. Zařízení označené tímto způsobem musí podporovat rozlišení alespoň 1 920 x 1 080 bodů a stejně jako HD Ready i ono se hlásí ke splnění všech podmínek evropského vysílání ve vysokém rozlišení, tedy HDTV. Standard opět – stejně jako HD Ready – nevyžaduje přítomnost HDTV tuneru v daném zařízení. Pokud jde o rozhraní, opět tu musí být k dispozici alespoň jedno HDMI (či starší DVI).

HD Ready – evropský standard organizace EICTA (Evropská asociace informačního a komunikačního průmyslu), dnes známé jako DigitalEurope, podmnožina Full HD. Říká kupujícímu, že jím vybraný televizor, set-top box či další zařízení jsou schopny si poradit, tedy správně zobrazit a také předat, záznam či vysílání ve vysokém rozlišení (HDTV). V praxi to znamená, že takovýto přístroj zvládá minimálně 720 řádků (rozlišení min. 1 080 x 720 bodů), v případě širokoúhlé obrazovky 16:9 pak minimálně 768 řádků (1 366 horizontálních a 768 vertikálních obrazových bodů). Zároveň předepisuje, že přístroj musí být vybaven alespoň jedním rozhraním HDMI či dnes už málo používaným DVI. V současnosti jsou snad všechny televizory na českém trhu poplatny alespoň tomuto standardu. Ale pozor! HD Ready nevyžaduje v daném zařízení přítomnost tuneru pro HDTV.

HDMI (High Definition Multimedia Interface) – základní konektor ve světě HD. Přenáší digitálně videosignál v nejvyšší možné kvalitě a současně i digitální prostorový zvuk s až osmi kanály (7.1). K propojení Blu-ray/DVD přehrávač – zesilovač – televizor, či set-top box – televizor, tak stačí na každé dvě komponenty pouze jediný kabel. Výhodou zvláště pro napojení projektorů je možná délka HDMI kabelu i přes třicet metrů. Dnes se používá nejčastěji ve verzi 1.3 (a, b), která stačí – v případě použití kvalitního kabelu – i pro propojení 3D televizoru a 3D BD přehrávače. Nejnovější verzí je 1.4, která přináší například možnost přenést připojení k internetu na napojené zařízení (speciální datový kanál ? la lokální počítačová síť LAN).

HDMI-CEC (HDMI-Consumer Electronics Control – řízení spotřebně-elektronických přístrojů) – nadstavba původního HDMI dovolující řízení všech přístrojů propojených přes kabel HDMI jedním dálkovým ovladačem, typicky televizním. Vzájemně lze propojit – a následně řídit – až deset audio-video zařízení nejrůznějších druhů, včetně DVD rekordérů, fotoaparátů a kamer. U moderních přístrojů z posledních dvou, tří let je drtivá většina HDMI rozhraní poplatná této normě a nejinak jsou na tom i propojovací kabely.

HDTV (High Definition TV) – digitální televizní vysílání s vysokým rozlišením, dnes typicky 1 920 x 1 080 bodů nebo 1 280 x 720 bodů (v druhém případě tedy více, než vyžaduje minimum HD Ready), nabízející – oproti analogovému systému PAL (720 x 576 bodů, 4:3) – až pětkrát více detailů. V Evropě jsou nyní desítky a desítky volných i placených HDTV kanálů a několik je jich vysíláno už i pro nás (Nova HD, ČT HD). Televizor, projektor, rekordér apod. kompatibilní s HDTV musí splňovat celou řadu parametrů, které jsou navíc v různých částech světa různé. U nás je nejjednodušší spoléhat na evropské de facto standardy HD Ready a Full HD, které jsou už běžnou součástí nejrůznějších přístrojů. České HDTV vysílání je zkušebně šířeno po zemi na síti 4 (multiplex 4) v Praze, Brně a Ostravě, ostře ho zachytíte na satelitech Astra (např. SkyLink). HDTV je skutečným nástupcem PAL/SECAM/NTSC (DVB-T jím není).

kvalita HDTV – zejména je určena datovým tokem udávaným v Mb/s (megabity za sekundu), což je stejný parametr, který určuje kvalitu filmu na DVD či Blu-ray disku (BD). Zjednodušeně řečeno (kvalitu ovlivňují i další parametry), čím vyšší je datový tok, tím je (může být) lepší zvuk a zejména pak obraz. Pro ilustraci: pozemní DVB-T a některá satelitní řešení vysílají s kvalitou zhruba 3–4 Mb/s ve formátu MPEG-2. HDTV pracuje s úspornějším MPEG-4 a v případě českých stanic je satelitně šířeno s tokem kolem 7-8 Mb/s (rámcově), dobré německé stanice vysílají s tokem nad 10 Mb/s.

pozorovací vzdálenost u plochých televizorů (doporučené, výběr) – pro HDTV a zvláště pak pro 3D HDTV je důležité umístění televizoru v patřičné vzdálenosti, je také pochopitelně velmi důležité i pro vaše oči. Například společnost Samsung udává pro úhlopříčku 66 cm (26") – 1,7m; pro 81 cm (32") – 2 m; pro 94 cm (37") – 2,3 m; pro 102 cm (40") – 2,5 m; pro 107 cm (42") – 2,7 m; pro 117 cm (46") – 2,9 m a pro 127 cm (50") – 3,2 m.

progresivní a prokládané (interlaced) rozlišení (vysílání) – viz „vysílané rozlišení“.

přepočítávání rozlišení, nebo-li resampling – asi ho znáte z fotografování. Někdy potřebujete snímek zmenšit, jindy zase naopak zvětšit. Zmenšení je snadné a beze ztráty kvality (ta se spíše ubírá) u zvětšení je tomu naopak a někdy to prostě smysluplně nejde. O to samé se jedná ve vztahu vysílání v PAL (DVB-T/S/C), tedy v rozlišení 720 x 576 bodů (4:3) a obrazovky moderních plochých televizorů mající rozlišení několikanásobně vyšší. Jak dobře je uděláno resamplování směrem nahoru, tedy z PAL na HD Ready či rovnou na Full HD, je dnes jedním z nejdůležitějších znaků televizoru a dlužno říci, že v tom se hodně liší. V případě vysílání pořadu s nízkým rozlišení na kanálu pracujícím v HD, se pořad přepočítá (resampluje) na vysoké rozlišení rovnou ve studiu a pak se jako HD vysílá. V opačném případě HDTV na PAL se provádí obdobná konverze, která se například při šíření přes DVB-T projeví ve zvýšené kvalitě obrazu (typicky Televizní noviny či seriály na Nově natáčené už v HD).

vysílané rozlišení – v zásadě se HDTV v Evropě šíří ve dvou rozlišeních – 720p (typicky 1 280 x 720p bodů) a 1080i (1 920 x 1 080i bodů). Jedná se o 720 řádků zobrazovaných „p“, tedy progresivně (celý snímek najednou), 1080i využívá 1 080řádků zobrazovaných prokládaně (interlaced – „i“), což znamená, že se vykreslují postupně liché a sudé řádky.

Text: Bohumil Herwig, foto: Sony